Dcera Rožmberků. Vězeňkyně manželství. Strážkyně potomků.
Duch, který lásku přežil smrt.
Štíhlá a jemná dcera Oldřicha II. z Rožmberka vyrůstala ve sluncem zalitých síních krumlovského hradu. Byl to šťastný svět — dokud nepřišel čas výběru ženicha.
O její ruku stálo mnoho šlechticů, ale otec rozhodl sám: provdal ji za Jana z Lichtenštejna — muže mocného, nedávno ovdovělého, ale hrubého a chladného. Perchtin souhlas nikdo nehledal.
— Rožmberská kronika, 15. stol.
„Vysvoboď mě od těchto zlých lidí,
a získáš zásluhu jako bys vysvobodil
duši z očistce."
— Perchta, v dopise svému bratrovi
Matka a sestra zesnulé manželky ji pomlouvaly, svěřovaly jí podřadné práce a štvaly pána domu. Psala zoufalé dopisy. Nikdo nepřišel. Zvyk doby ženě nedovoloval odejít, i kdyby bylo manželství sebe krutější.
Teprve smrt manžela otevřela Perchtě dveře ven. Vrátila se do Českého Krumlova — tentokrát jako paní hradu, ne jako vězeňkyně.
Stala se oporou chudých a ochránkyní trpících. Utrpení jí však navždy vepsalo vážnost do tváře. Chodila chodbami v bílém, s klíči u pasu, a pohledem jako by viděla o krok dál než ostatní.
Zemřela v roce 1476 ve věku čtyřiceti devíti let. Její ztráta bolela celý kraj.
Po roce 1476 ji lidé začali vídat na rožmberských sídlech. V bílém šatě procházela nočními chodbami s klíči u pasu. Úsměv znamenal štěstí přicházející do domu. Černé rukavice a zamračená tvář ohlašovaly neštěstí nebo smrt.
Nejvíce pečovala o děti rodu. Když chůvy usnuly vyčerpáním, brala nemluvňata do náruče sama. Zvláštní náklonnost věnovala poslednímu potomkovi linie — Petru Vokovi.
„Pamatuj, jak moc jsem tě milovala."
A zmizela ve zdi jako bílý oblak světla.
— Bílá paní · Petru Vokovi z Rožmberka
Usmála se na chlapce, políbila ho a zmizela. Když Petr Vok dospěl a zprávu uslyšel, dal zeď probourat. Podle pověsti v ní našli velký poklad.
Napiš vzkaz, nápad na další mýty, nebo co bys chtěl na stránce vylepšit.